Sovětská parní lokomotiva Российские железные дороги РЖД #P 36-0189 Trans-Siberian Railway SŽD Khaki Green Class P 36 4-8-4 Heavy Freight Steam Locomotive for Model Railroaders Inspiration.

Sovětská lokomotiva řady P36 (П36) byla hlavní parní lokomotiva pro osobní vlaky vyráběná v letech 1950 až 1956 v celkovém počtu 251 lokomotiv. Lokomotiva dostala přezdívku „generál“ díky červenému pruhu na boku stroje a měla stejný výkon jako lokomotiva třídy IS, ale nápravové zatížení 18 tun umožnilo její použití na velké většině ruských železničních tratí, kde nahradila parní řadu Su 2-6-2 s výrazným navýšením hmotnosti osobních vlaků. Stroj P36 byl posledním typem hlavní parní lokomotivy postavené v ruském SFSR a lokomotiva s číslem P36-0251 byla poslední parní lokomotiva vyrobená v Kolomna Works, SFSR. Její další přezdívka jako lokomotiva typu „Victory“ patří ve skutečnosti třídě L 2-10-0 vyráběné v letech 1945 až 1947.

Na počátku čtyřicátých let byla třída Su 2-6-2 páteří sovětské osobní flotily s více než 2 000 exempláři. Lokomotivy byly navrženy ve 20. letech 20. století a měly pověst spolehlivých a hospodárných strojů s nápravovým zatížením bylo 18 tun, což umožňovalo jejich použití na většině sovětských železničních tratí. Jejich použití u delších osobních vlaků však bránil nedostatečný výkon asi 1500 k. V roce 1932 Kolomna Works zahájila výrobu nové lokomotivy 2-8-4, navržené v roce 1930 a označené jako třída IS („Iosifa Stalina“), která měla větší výkon než třída Su (asi 2500 k) a sdílela mnoho komponent s nákladní lokomotivou třídy FD 2-10-2 pro snazší opravy. Stala se novou přední osobní lokomotivou na sovětském železničním systému, ale její vyšší zatížení náprav (20,2 tuny) znamenalo, že její použití bylo omezeno pouze na určité tratě. Po skončení druhé světové války se provoz železniční dopravxy zvýšil s oživením národního hospodářství, kde bylo zapotřebí nových osobních lokomotiv s 18tunovým zatížením nápravy. Lokomotivy řady Su byly často potřeba ve dvou-členém zápřahu.

V roce 1947 zvolil Všesvazový vědeckovýzkumný ústav železniční dopravy (VNIIZhT) na základě výsledků dvou primárních existujících typů osobních lokomotiv, třídy C a třídy IS, stroj s parametry - 2500 hp (ekvivalent lokomotivy třídy IS), uspořádání kol 4-8-4 s nápravovým zatížením 18 tun, i když lokomotiva 4-8-4 o výkonu 3000 koní by splňovala požadované výkonové charakteristiky nejvíce. Konstrukční tým vedl L. S. Lebedyanskiy s inženýry GA Zhilinym a I. Sulimtsevym. V březnu 1950 byl v Kolomně dokončen prototyp lokomotivy P36-0001 s použitím všech nejnovějších technologií v konstrukci sovětských lokomotiv včetně svařovaného kotle, mechanického přikládacího zařízení, zpětném ústrojí, litého rámu a válečkových ložisek na všech nápravách stroje i tendru. Lokomotiva byla testována na Říjnové železnici se sídlem v Moskvě, kde byla podrobena náročným zkouškám včetně tažení nákladních vlaků podle jízdních řádů osobních vlaků. Výsledky se ukázaly jako pozitivní, přičemž lokomotiva typicky vyvíjela 2500–2600 hp nebo až 3077 hp při 86,4 km/h. Tepelná účinnost byla 9,22 %, nejvyšší ze všech sovětských osobních lokomotiv a pouze o 0,05 % nižší než u třídy LV.

Prvních 30 strojů s čísly 0007–0036 bylo vyrobeno v roce 1954 včetně malých změn provedených na prototypech a v roce 1955 Kolomna vyrobila 155 lokomotiv s čísly 0037–0161 a dalších 90 vyrobených v roce 1956 (0162–0251) s drobnými změnami v designu. V roce 1956 však byla výroba omezena na 20. sjezdu KSČ kvůli nahrazení parního pohonu elektrickými a diesel-elektrickými lokomotivami. Poslední parní lokomotiva vyrobená v Kolomně - P36-0251 - byla vyřazena 29. června téhož roku. Na dýmovnici bylo napsáno "1869 - stroj 10420 - 1956 Poslední parní lokomotiva postavená závody Kolomna" .

Podvozek P36 se skládá z hlavního rámu a dvou podvozků, předního podvozku a vlečeného podvozku. Rám tvoří tyče o tloušťce 140 mm, podobně jako u lokomotiv třídy L a třídy LV. Všechny nápravy jsou vybaveny válečkovými ložisky a přední podvozek používá disková kola s průměrem 1850 mm jako u lokomotiv třídy Su a IS. Celosvařovaný kotel obsahuje 66 kouřovodů a 50 požárních trubek, přičemž konstrukce kotle a přehříváku je shodná s provedením u experimentální lokomotivy typu P34. Na prototypové lokomotivě bylo použito dmychadlo dýmovnice, ale bylo vynecháno z pozdějších lokomotiv kvůli problémům se spolehlivostí. Na prvním prototypu lokomotivy byl použit šestinápravový tendr typu P35 později nahrazený typem P58. Lokomotiva je vybavena automatickým přikládacím zařízením. Dva turbogenerátory (pracovní a záložní) dodávají vlaku 1 kW elektřiny.

V pravidelném provozu byly lokomotivy typu P36 klasicky používány u hlavních dálkových vlaků na tratích Moskva-Skuratovo, Moskva-Michurinsk, Moskva-Pokhvistnevo, Moskva-Leningrad, Moskva-Murom, Krasnojarsk-Taishet a Krasnojarsk-Ilansky v ruském SFSR. Použití tohoto stroje umožnilo zvýšit nejen hmotnost vlaků používaných na těchto tratích, ale i jejich rychlost. Například, když byly lokomotivy P36 zařazeny do provozu na trati Moskva-Leningrad, zkrátily dobu jízdy o 1 hodinu 45 minut na 9,5 hodiny, přičemž průměrná rychlost se zvýšila z 58 na 69 km/h. Přechod na dieselový a elektrický pohon vytlačil lokomotivy P36 na vzdálenější a méně používané tratě a v roce 1958 byly na trase Moskva-Leningrad zcela vyřazeny. Rok 1974 byl jejich posledním nasazením do aktivní služby s výjezdy z dep Mogoča a Bilohirsk na Transbajkalské dráze, i když v roce 1976 bylo v inventáři železnic ještě 247 lokomotiv typu P36 - jednalo se o 15 lokomotiv v Bělorusku, 9 na severní trati, 14 na východní Sibiři, 150 na Trans-Bajkalu a 59 na trati Dálného východu.

PLEASE NOTE: Due to the small edition size and the great demand for this item, allocations are expected to occur.

UPOZORNĚNÍ: TITUL JE VYROBENÝ V OMEZENÉM MNOŽSTVÍ JAKO UMĚLECKÝ PŘEDMĚT. UVEDENÁ PRODEJNÍ CENA JE PLATNÁ DO VYPRODÁNÍ TUZEMSKÝCH ZÁSOB.

Sdílet na Twitteru Sdílet na Facebooku